Charlie X
Ačkoliv měl James Kirk velení nad více než čtyřmi sty členy posádky Enterprise a k tomu několik neutrálních cestujících, kterých zase nebylo až tolik, a ačkoliv strávil ve vesmíru téměř 20 let a několikrát unikl smrti jen o vlásek, byl plně přesvědčen, že mu ještě nikdy žádný člověk nezpůsobil tolik potíží jako jeden 17letý mladík... Jmenoval se Charles Evans, jednou ho výsadková skupina nalezla na planetě Thasus, kde prožil 14 osamělých let, protože jakož jediný přežil ztroskotání výzkumného plavidla svých rodičů. Zachránila ho pátrací loď Antares, která ho okamžitě přepravila na Kirkovu loď. Chlapec na sobě měl obnošené šaty, které mu byly dosti těsné a veškerý svůj majetek schraňoval v lodním pytli. Reference z Antaresu byly vysoké, jednak oceňovali chlapcovu inteligenci a zároveň vrozený smysl pro strojní inženýrství, dále pak jeho milou povahu. Kirkovi, to ale všechno nějak nesedělo, každý z Antaresu se mohl div přetrhnout při vynášení chlapce do nebes a když ho Kirk přijal zase rychle všichni chvátali na svou malou loď, jen aby už byli od něj pryč ! Od prvního okamžiku bylo jasné jedno, Charlie byl až neuvěřitelně zvědavý, ale zase byl 14 let odříznut od civilizace... Kirk proto pověřil poručíka Randovou, aby raději chlapce zavedla do kajuty, kterou mu on sám přiděli, v té chvíli Charlie všechny doslova uzemnil, když se zeptal : "Je tohle dívka ?"
McCoy provedl chlapci všechny dostupné testy, ale zjistil že je ve výtečné
fyzické formě. Žádné známky podvýživy, prostě všechny hodnoty byly v normálu...
Na druhé straně se dalo celkem logicky předpokládat, že buď bude chlapec naživu
nebo bude mrtvý. Chlapec se dal do vysvětlování, říkal, že na Antaresu nedělal
nějaké věci úplně správně a lidé se pak na něj rozzlobili, nechtěl by tutéž
věc udělat dvakrát.
"To chápu," souhlasil McCoy, "ale
takové věci se nedají zvládnou zároveň, když ti nebude něco jasné, raději se
pěkně usměj a nic neříkej, docela dobře to v určitých případech funguje."
Charlie se na oplátku na McCoye usmál a ten ho propustil s přátelským plácnutím
přes zadek, což Charlieho zjevně vyvedlo z rovnováhy.
McCoy se k tomuto problému vrátil na můstku společně s Kirkem a Spockem.
Praporčík Randová, která zde připravovala rozpis služeb chtěla odejít, ale
protože byla s Charlieho případem obeznámena jako kdokoliv jiný, požádal ji Kirk,
aby zůstala.
"Pozemská historie je plná případů, kdy se malému
dítěti podařilo přežít v divočině," pokračoval ve výkladu McCoy.
"Četl jsem některé z vašich legend," přikývl
mu Spock. "Zdá se, že ve všech musí vystupovat vlk, který
se o dítě postará..."
"Jaký by ale ten chlapec mohl mít důvod ke lhaní, kdyby tam
Thasiané byli ?"
"Nicméně existují však důkazy o tom, že tam byli, ovšem nejméně před
tisíci lety...," pokračoval Spock. "První
výzkumná výprava hlásila objev nějakých vysoce vyspělých předmětů a prostředí
na Thasu se nezměnilo už nejméně 3 milióny let. Docela dobře tam někteří mohli
přežít."
"Charlix ovšem tvrdí, že tam nejsou," namítl Kirk. "Ovšem jeho samostatné přežití je dostatečným důkazem, že
tam jsou. Prošel jsem počítačovou databázi a záznamy o Thasu. Není tam toho mnoho,
ale jednu věc přece jen potvrzují : Žádné jedlé rostliny. Prostě musel dostat
nějakou formu pomoci."
"Myslím si, že mu věříte méně, něž si zaslouží," zamračil se
McCoy.
"Prozatím to necháme jak to je a budeme pokračovat v
pátrání," zasáhl Kirk. "Pane Spocku, vypracujte
pro Charlieho krátký program. Stanovte mu přesně co má dělat a kde má být. Stačí
nám ho nějak zaměstnat, než se dostaneme na Kolonii 5, kde si ho převezmou zkušení
vychovatelé. Snad alespoň budeme mít klid od jeho věčných otázek... Praporčíku
Randová, co si myslíte o našem problémovém dítěti ?"
"Nooo..." protáhla řeč. "Možná, že už
jsem ovlivněná... nechtěla jsem se k tomu vyjadřovat, ale... včera na chodbě se ke
mně připojil a daroval mi lahvičku parfému. Mého oblíbeného parfému ! Vůbec
nechápu, jak ho mohl znát a navíc jsem si jistá, že se takový v lodních skladech
nemáme."
"Hmm," zabručel McCoy.
"Chtěla jsem se ho zeptat, kde ho vzal, ale on mě v té
chvíli plácl přes zadek. Od té chvíle si raději hledám práci někde dál od
něj." Rozlehl se výbuch překvapeného smíchu, který ale všichni rychle
potlačili.
"Ještě něco?" zeptal se Kirk.
"Nic důležitého, jen... věděli jste, že umí pár
karetních triků ?"
"Cože? Kde by se tohle mohl naučit?" dožadoval
se Spock odpovědi.
"To nevím, ale je velmi dobrý. Vykládala jsem si v
rekreačce pasiáns, když tam přišel. Poručík Uhura tam hrála a prozpěvovala
"Charlie je můj drahoušek" a v první chvíli to vypadalo jako by si myslel,
že si s něj dělá legraci. Když ale poznal, že to nemyslí osobně, přišel ke mně
a díval se co dělám. Asi ho udivilo, že pořád nemůžu hru ukončit, a tak to nějak
udělal, abych skončit musela - a přitom se karet ani nedotkl! Když si všiml, že mě
to udivilo, vzal karty a předvedl celou sérii triků - a byly opravdu dobré. Říkal,
že ho to naučil jeden z mužů na Antaresu. A můžu potvrdit, že se mu líbilo, když
byl středem pozornosti, ale rozhodně jsem ho na sebe nechtěla upozorňovat, zvláště
po tom poplácávacím incidentu..."
"Tak tohle má, obávám se přímo ode mě," přiznal McCoy.
"O tom vůbec nepochybuji," usmál se Kirk "ale stejně bych s ním měl promluvit."
V okamžiku, kdy Kirk vešel do Charlieho kajuty, chlapec doslova vyletěl, všechny
končetiny byly v pohybu a všechny jakoby špatným směrem. Kirk ještě ani nestačil
kývnout na pozdrav, když Charlie vykřikl : "Já jsem nic
neudělal !"
"Klid Charlie. Jen se chci poptat, jak se ti vede."
"Dobře. Já... asi bych se měl zeptat, proč... nevím, jak to mám
vysvětlit..."
"Zkus to říct rovnou Charlie," povzbudil ho Kirk, "to
je obvykle nejlepší..."
"Tak teda, na chodbě... mluvil jsem s... když Janice... teda praporčík Randová
byla... " Najednou se zatvářil odhodlaně a vykročil vpřed, plácl Kirka
přes zadek a ... "udělal jsem tohle, ale jí se to nelíbilo.
Řekla, že mi to vysvětlíte."
"No jo," začal Kirk a zoufale se snažil udržet vážnou tvář, "to máš tak, jsou věci, které dámě nevadí a věci, které jí
vadí. Ehm... pravda je, že oplácávat ženy se jaksi nehodí. U mužů je to o něčem
jiném a mezi mužem a ženou je to zase něco úplně jiného... Rozumíš ?"
"Nevím, snad ano."
"Jestli ne... zkrátka budeš mi muset prozatím věřit. Každopádně jsem pro tebe
nechal vypracovat rozvrh na dobu, kterou tu strávíš, je v něm všechno co ti pomůže
poznat to, co ses nemohl naučit, když jsi byl na Thasu."
"To je od vás moc hezké, že pro mě něco takového děláte," řekl
Charlie. Zdálo se, že ho to doopravdy těší... "Máte
mě rád ?"
Tahle přímá otázka Kirka zaskočila. "Nevím,"
odpověděl stejně upřímně, "než se člověk naučí
poznat a mít rád jeden druhého, chce čas. Musíš se druhých všímat co dělají,
snažit se jim porozumět. To všechno, ale nejde najednou..."
"Ach," řekl Charlie.
"Kapitán Kirk!" přerušil je Uhuřin hlas z
intercomu.
"Promiň Charlie... Tady Kirk"
"Na kanálu D je kapitán Ramart z Antaresu. Musí prý mluvit přímo s vámi."
"Můžu jít také ?" zeptal se Charlie, když Kirk přerušil spojení.
"Bohužel ne, Charlie. Tohle je přísně předpisová
záležitost."
"Nebudu nikoho obtěžovat," žadonil Charlie. "Zůstanu
stranou..." Chlapcova touha po společnosti lidí byla opravdu dojemná bez
ohledu na to za jakých trapných okolností se jí dožadoval. Bylo třeba vynahradit mu
spoustu let osamocení.
"Tak dobře," ustoupil Kirk. "Ale
na můstek smíš jen s mým svolením. Jasné?"
"Jasné!" Vysypal se sebe Charlie a následoval Kirka oddaně jako
štěně...
Na můstku Uhura mluvila do mikrofonu s tváří nehybnou jako kmenový bůžek : "Mohli byste přidat víc energie, Antares? Skoro vás
neslyšíme!"
"Jedem naplno, Enterprise," ozval se Ramartův vzdálený a nezřetelný
hlas. "Musím ihned mluvit s kapitánem Kirkem!"
Kirk rychle vyběhl nahoru k panelu... "Tady Kirk, kapitáne
Ramate."
"Kapitáne, díky bohu. Už jsme jen tak tak v dosahu, musím vás varovat..."
Jeho hlas náhle zmlkl. Byl slyšet jen šum, bylo ticho. Dokonce se ztratila i
přenosový signál.
"Zkuste jestli je můžete znovu zachytit,"
požádal Kirk.
"Nedá se zachytit vůbec nic kapitáne, žádný signál
nic," podívala se na něj udivejá Uhura.
"Nechte kanál otevřený."
Za Kirkem se ozval Charlie : "Byla to stará loď. Neměla moc
dobrou konstrukci." Kirk se na něj chvíli upřímně díval, pak se otočil
ke Spockovi.
"Pane Spocku, proskenujte celou oblast."
"Už jsem to udělal," oznámil Spock okamžitě. "Ale
celá ta oblast dává jen roztřesený obraz. Úplně neobvyklé pro tuto
vzdálenost."
Kirk se obrátil k chlapci. "Co se stalo, Charlie? Co o tom
víš?"
Charlie se na něj díval jak zvíře zahnané do kouta. "Já
nic nevím!"
"Celá ta oblast s rušivým signálem se rozšiřuje pane," pronesl
Spock klidně. "Dostávám teď nějaké informace, nepochybně
trosky."
"A co Antares ?"
"Kapitáne, to je Antares," řekl Spock tiše. "Žádné
jiné vysvětlení nepřipadá v úvahu. Zcela jasně ta loď explodovala."
Kirk nespouštěl oči z Charlieho. Chlapec odvrátil oči. "Je
mi to líto, že vybuchla," vyhrkl. Vypadal polekaně, ale nic víc než to. "Ale nebudu je postrádat. Nebyli moc hodní, neměli mě rádi. Mohl
bych vyprávět."
Nastalo ticho, dlouhé ticho... nakonec Kirk opatrně rozevřel zaťaté pěsti.
"Charlie," řekl, "jedna
z prvních věcí, které se budeš muset zbavit, je tahle zatracená, chladná
necitelnost. Anebo stavění sama sebe do centra pozornosti nebo co to vlastně je. Dokud
tohle nezvládneš, nebudeš člověk ani z poloviny!" Zarazil se a udiveně
hleděl na plačícího Charlieho, který utekl z můstku...
"Co že udělal ?" zeptal se Kirk pro jistotu
ještě jednou a vzhlédl k praporčíku Randové ze svého kapitánského křesla.
"Pokusil se mě svádět," opakovala. "Tedy ne úplně, doslova ne, vylezlo to z něj až po dlouhém
koktání. Zkrátka chce mě."
"Praporčíku, vždyť je to 17náctiletý kluk!"
"No právě," souhlasila dívka.
"A tohle všechno si myslíte kvůli jedinému
plácnutí?"
"To ne pane, kvůli těm jeho řečem. Takový pohled jsem už předtím viděla,
mně už není 17náct. A jestli s tím něco nebude dělat, tak se mu budu muset postavit
sama a to nemluvím jen o plácnutí přes zadek. To by mu určitě neprospělo, jsem jeho
první láska a zároveň první neúspěch a první žena, kterou kdy viděl a ..." Rychle popadla dech. "Kapitáne s tím
se musí poprat každý sám a ne všechno najednou. A on přitom nechápe úplně
normální vztahy. Jestli se ho budu muset zbavit způsobem, kterému nerozumí, nastanou
potíže, rozumíte mi ?"
"Ale ano, poručíku," usmál se Kirk. Pořád ještě nedokázal celou
situaci brát vážně. "Ačkoliv jsem si nikdy nemyslel, že
budu muset vysvětlovat základy sexuální výchovy, rozhodně ne v mém věku. Ale hned
pro něho pošlu."
"Děkuji pane." Vyšla ven...
Kirk zavolal Charlieho. Objevil se téměř okamžitě, jako by něco takového
očekával. "Pojď dál Charlie a posaď se."
Chlapec vykročil ke křeslu naproti Kirkově stolu a sedl si téměř nevěřícně a
jako už tolikrát předtím zaútočil na Kirka přímo.
"Janice," spustil, "praporčík
Randová, je to kvůli ní, že?"
"K čertu s tou tvou rychlostí. Ačkoliv... je to spíš kvůli tobě."
"Už ji tak víckrát neuhodím, slíbil jsem to."
"Nejde o tohle, je třeba aby ses dozvěděl další věci..."
"Ať udělám cokoliv nebo něco řeknu, vždy je to špatně, snažím se, ale... je
to vše beznadějné. Nevím co jsem nebo, za co mě pokládáte..."
"Něco ti řeknu a můžeš žít normálně," začal Kirk "neděje se s tebou nic špatného, nic co by nepůsobilo zmatek v
nitru každého člověka mužského pohlaví, od počátků věků... Prostě neexistuje
způsob jak se tomu vyhnout, nedá se to obejít ani se tomu nemůžeš vyhnout, musíš
se tím jednoduše prokousat Charlie!"
"Jenže mě připadá, jako bych se obrátil a chodil vnitřkem naruby, snažím se,
hrozně se snažím. Janice mě chce odsunout, k Lawtonové! Ale ona je, ona ani nevoní
jako dívka. Na celé této lodi není nikdo jako Janice!"
"To je normální," poznamenal Kirk, "Charlie
v celém vesmíru jsou milióny věcí, které můžeš mít, ale i milióny, které mít
nemůžeš! Je jasné, že vypořádat se s tím není žádná legrace, budeš si muset
zvyknout, tak to bohužel je a tak to chodí..."
"Mě se to nelíbí!" Reagoval Charlie a zdálo se, že tím vysvětlil
naprosto vše...
"Chápu, ale já ti nelžu. Mnozí věří, že problémy
pomůže odstranit náročné cvičení, které vytěsní z mysli ženy. Nevím jestli to
funguje, ale za pokus nic nedáme..."
Charlie přišel do tělocvičny, kde už na něj čekal Sam Ellis a Kirk, všichni
oblečení do sportovního, začal trénink...
"Tohle už je lepší... Když jdeš dolů, plácni si dlaní
do žíněnky, Charlie. To absorbuje prudký náraz. Tak a teď znova..." Elis
se vrhl na žíněnku, plesknutí dlaně, ladné přetočení a už zase stál. "Takhle!"
"Já se to nikdy nenaučím," prohlásil Charlie.
"Ale jasně, že se to naučíš," ubezpečoval ho
Kirk. "Jen do toho!"
Charlie to tedy zkusil a výsledek byl velice zajímavý, na přiklepnutí si vzpomněl v
poslední chvíli a následovalo jen tvrdé přistání těla. "No
vidíš, to už vypadá líp," chválil ho Kirk. "Chce
to trénink, jako ostatně všechno, zkus to ještě jednou..."
Tentokrát to bylo skutečně lepší. Kirk kývl : "To je
ono!" Fajn, Same ukaž mu parakotoul...
Ellis se dotkl žíněnky a najednou už zase stál na nohou, docela snadno a lehce.
"Já už to nechci dělat," prohlásil Charlie.
"Je to, ale část kurzu," řekl Kirk. "Není to těžké," a sám se lehce převalil.
"Zkus to!"
"Ne, říkal jste, že se budu učit bojovat a né válet po podlaze..."
"Jenže předtím se musíš naučit správně padat, aby ses předtím nezranil...
Same snad bychom mu to měli předvést, pár snadných chvatů..."
"Jasně," kývl Ellis. Oba se do sebe pustili a Ellis, který byl v
mnohem lepší formě než kapitán, Kirka lehce přehodil přes rameno. Když kapitán
vstával, Ellies ho podrazil jako kuželníkovou kouli a Kirk se už zase válel na zemi,
znovu vyskočil, rád, že se může trochu protáhnout.
"Už víš, co myslím?" Zeptal se.
"Myslím, že ano," řekl Charlie. "Nevypadá to složitě!" Přešel na žíněnku a pustil
se do Kirka. Pokusil se použít stejného chvatu jako předtím Ellis, byl silný, ale
své síly nedokázal využít... Kirk ho lehce přehodil přes rameno, ale přistání
bylo tvrdé, Charlie zase zapomněl plácnout do žíněnky... Vyskočil, celý
rozpálený a vztekle si Kirka měřil.
"Takhle to nepůjde," poznamenal Ellis s úsměvem,
"tohle chce ještě mnohem více pádů, Charlie."
Charlie se k němu prudce otočil. Tichým, ale napjatým hlasem řekl : "Nesmějte se mi !"
"Zchladni, Charlie," usmíval se teď Ellis, "podstatná
část tréninku spočívá v tom naučit se neztrácet nervy!"
"Nesmějte se mi!" opakoval Charlie. Elis rozpřáhl ruce, ale úsměv z
tváře mu úplně nezmizel... Přesně sekundu poté se ozvalo lupnutí a s ním
záblesk, jako by praskla ta největší žárovka na světě, Ellis zmizel... Kirk zíral
naprosto ochromený údivem na místo, kde před tím Ellis stál. I Charlie na moment
strnul ,a pak se začal váhavě přesouvat ke dveřím.
"Stůj!" přikázal Kirk. Charlie se přestal
hýbat, ale zůstal odvrácený.
"Neměl se mi smát, není pěkné se někomu smát, dělal
jsem co jsem mohl...," poznamenal Charlie.
"Ne tak docela, ale to teď nejde, co jsi udělal s mým
důstojníkem ?"
"Je pryč," odpověděl Charlie zarytě. "To je všechno co vím, nechtěl jsem to udělat, donutil mě.
Vysmíval se mi."
A když si představil, že by ho Janice uhodila, exploze Antaresu... Kirk se přesunul
rychle k panelu s intercomem a aktivoval jej. "Kapitán Kirk v
tělocvičně," ohlásil se. "Okamžitě sem
potřebuji dva muže z bezpečnosti."
"Co se mnou chcete udělat?" zeptal se Charlie.
"Posílám, tě do své kajuty a chci, abys tam zůstal !"
"Já nechci, aby se mě dotýkali," zašeptal Charlie, "pošlu je pryč!"
"Nic ti neudělají." Charlie neodpověděl, ale tvářil se jako zvíře
v kleci, které se chystá zaútočit na svého cvičitele. Dveře se otevřely a vešli
dva muži z ostrahy s phasery v ruce. Zůstali stát a pohlédly na Kirka.
"Běž s nimi Charlie. Promluvíme si později, až se oba
uklidníme. Dlužíš mi dlouhé vysvětlování!" Kirk pokynul hlavou směrem
k chlapci. Strážci k němu přistoupily a uchopili ho za paže.
Vlastně se jen pokusili. Kirk si byl jistý, že se ho vlastně ani nedotkli. Jeden z
nich se jen odpotácel dozadu, ale druhého odhodila neznámá síla prudce proti zdi.
Podařilo se mu vstát a instinktivně sáhl po zbrani.
"Ne !" vykřikl Kirk. Ale rozkaz přišel příliš
pozdě, V okamžiku, kdy strážný namířil na chlapce ruku, už v ní žádný phaser
neměl, zmizel stejně jako Sam Ellies.
"Charlie," řekl Kirk, "teď
se předvádíš. Běž do své kajuty!"
"Ne!"
"Běž s nimi nebo tě seberu a dovedu tě tam sám !" Vykročil pevně
dopředu. "To je tvá jediná možnost Charlie, buď uděláš
co ti říkám nebo mě budeš muset nechat zmizet tam, kam jsi poslal phaser a Sama
Ellise."
"Ach... dobrá," povadl chlapcův vzdor. Kirk si zhluboka oddechl.
"Ale řekněte jim, ať na mě nesahají."
"Nic ti neudělají, pokud uděláš co ti říkám..."
Kirk svolal na můstek okamžitě poradu, ale Charlie byl rychlejší, v okamžiku kdy
se sešli všichni důstojníci, nezůstal na palubě jediný phaser. Charlie "poslal
všechny pryč." Kirk rychle a vážně vysvětlil co se přihodilo. "Za těchto okolností," poznamenal McCoy, "je jasné, že Charlie nepotřeboval pomoc od žádných takzvaných
Thasianců. Všechno, co potřebovat, si mohl vyčarovat sám."
"Nikoli nezbytně," namítl Spock. "Všechno,
co víme, je fakt, že může nechat věci zmizel - a nemůže je vrátit zpátky.
Připouštím však, že tato okolnost mu velmi pomohla."
"Jak velká je možnost," vmísil se do debaty Kirk, "že on sám je Thasianec ? Nebo, že je na něm něco vyloženě
typického pro cizí rasu ?"
"Taková možnost tady je," podotkl McCoy, "ale
vzpomeňte si, že jsem ho prohlédl opravdu důkladně a je to jednoznačně
člověk."
"Tedy, v každém případě má nadlidskou sílu," pronesl Spock. "A je taky možné, že je zodpovědný za zničení Antaresu, a to
na pěknou vzdálenost z dosahu hlavních phaserů..."
"Skvělé," podotkl McCoy, "jakou máme za
těchto okolností naději, že ho udržíme na uzdě ?"
"Je to mnohem horší," poznamenal Kirk, "vždyť
mi ho nemůžeme vzít do Kolonie 5 Kostro, dovedeš si představit co by to s tím
způsobilo, normální civilní život ?" Kirk se zvedl a začal nervózně
přecházet po můstku. "Charlie je dospívající chlapec,
který postrádá jakékoliv zkušenosti s jinými lidskými bytostmi, je popudlivý,
protože chce příliš mnoho a nemůže toho tak rychle dosáhnou jak by chtěl. Ale
pamatuju si, že když mě bylo 17 taky jsem chtěl mít moc, která by odstranila
všechny věci a všechny lidi, kteří mě štvali. Taková fantastická moc, o které
sní mnoho chlapců v jeho věku, ale Charlie tuto moc má, jinými slovy si musíme
dávat zatracený pozor na to co říkáme jinak - plop !"
"Pocit hněvu je relativní, kapitáne" upozornil ho Spock, "vše bude záležet jak se nám bude Charlie cítit... Teď je
nejničivější zbraní v celé Galaxii a spoušť visí na vlásku."
"Ne," opravil ho Kirk, "on není zbraň on tu
zbraň pouze vlastní. To je malý rozdíl, kterého můžeme využít."
"A tady ho máme!" ozval se McCoy s falešnou srdečností a
upřímností...
"Ahoj," odpověděla nejničivější zbraň v
Galaxii...
Kirk se otočil v křesle. "Charlie, myslím, že jsem ti řek,
abys zůstal ve své kajutě!"
"To ano," přiznal Charlie a jeho úsměv se začal pomale vytrácet, "když mě to čekání už unavovalo..."
"Dobrá, když už jsi tady můžeš nám odpovědět na pár otázek, jsi
zodpovědný za to co se stalo na Antaresu?"
"Proč?"
"Protože to chci vědět, odpověz Charlie!"
"Ano, na krytu Nerstova generátoru byla poškozená zarážka. Nechal jsem ji
prostě odpadnout. Stejně by se to dříve nebo později stalo..."
"Měl jsi jim to říct!"
"A proč, stejně mě neměli rádi, byli na mě zlí...a chtěli se mě jenom
zbavit, víckrát to neudělají."
"A co my ?" položil Kirk další otázku.
"Ach... vás potřebuji, abych se dostal na Kolonii 5, ale
jestli na mě nebudete hodní, vymyslím něco jiného..." otočil se a
odešel.
McCoy si otřel zpocené čelo, "pěkně jsi riskoval!"
"Kapitáne," ozval se Spock. "Myslíte, že by
ho mohlo zadržet silové pole?"
"Je příliž chytrý na to, aby se nechal zavřít do cely, ale co tak zřídit
silové pole kolem jeho kajuty ? Pane Spocku, všechny laboratorní okruhy vedou chodbou
na palubě 5 a můžeme je použít... jak dlouho by trvala příprava takové
věci...?"
"Tak 72 hodin, pane."
"To bude tvrdých 72 hodin Spocku, pusťte se do toho!" Spock kývl a
zmizel...
"Poručíku Uhuro, zavolejte mi Kolonii 5, chci mluvit přímo
s guvernérem, pane Sulu, stanovte kurz stranou Kolonie 5, ne jako konečný, jen chci
získat trochu času. Kostro,..." přerušil ho silný výboj a Uhuřin
výkřik bolestí. Ruce ji neovladatelně klesly do klína a prsty se zkroutily... McCoy k
ní rychle přiskočil a pokoušel se vypáčit zaťaté prsty.
"Už je to dobré," vydechla. "Myslím.
Byl to jen šok, ale přece není důvod, aby se s posádkou jednalo takhle..."
"Možná, až příliš dobrý důvod, řekl Kirk, "pokud vám neřeknu, už se
toho nedotýkejte! Jak to vypadá Kostro?"
"Povrchové popáleniny," odpověděl McCoy, ale kdo ví co to bude
příště...!?"
"To vám klidně řeknu, " pronesl Sulu, "na tomto panelu se nedají nastavit nové souřadnice, panel
funguje, ale odmítá změnu kurzu, jsme nasměrováni přímo na Kolonii 5..."
"Pospíchám," pronesl Charlieho hlas, který se znovu blížil od
výtahu, ale zarazil se když viděl rozhněvaný Kirkův obličej.
"Už mě to unavuje," řekl kapitán. "Co je s tím vysílačem?"
"Nepotřebujete ten subprostorový vysílač, pokud nastanou problémy mohu to
zvládnout sám, učím se rychle... !"
"Já, ale tvou pomoc nechci Charlie," zamračil se Kirk, "momentálně ti nemohu zabránit v tvém počínání, ale jedno ti
řeknu, máš úplnou pravdu nemám tě rád. A teď zmiz !"
"Půjdu," prohlásil hoch chladně. "Stejně
mě brzo rád mít budete, donutím vás !" Když odcházel McCoy začal
šeptem nadávat...
"Vykašli se na to Kostro, to nepomůže, poručíku Uhuro jsou
zkratované jen vnější kanály nebo je vyřazený i intercom ?"
"Vnitřní spojení vypadá v pořádku kapitáne..."
"Dobrá dejte mi praporčíka Randovou... Janice, mám pro vás nepříjemný úkol,
potřebuji abyste nalákala Charlieho do jeho kajuty... Ale pamatujte jestli ho
rozčílíte, nebudeme pro vaši záchranu udělat skoro nic... jestli to chcete
odmítnout, můžete, třeba by to ani nefungovalo..."
"Jestli ne," ozval se hlas praporčíka Randové, "tak
to nebude kvůli tomu, že já bych to nezkusila."
Ostatní přihlíželi skrytou kamerou do Charlieho kajuty, Spock měl ruku
připravenou nad spínačem se silovým polem. Nejprve tam byla Janice sama a zdálo se,
že čekání se příšerně vleče, ale konečně se dveře otevřely a do místnosti
vstoupil Charlie a měl velmi smíšený výraz...
"To je od vás hezké, že jste sem přišla," začal,
"ale já už lidem vůbec nevěřím, jste všichni tak složití a plní
nenávisti!"
"Ne nejsou," namítla Janice, "ty se jenom
dost nesnažíš pochopit, jak se cítí oni. Musíš jim dát víc času!"
"Takže vy mě máte ráda?"
"Ano, mám. Dost na to, abych se nějak pokusila zapomenout na tvou ignoranci, jinak
bych sem přece vůbec nechodila."
"To bylo velmi pěkné," souhlasil Charlie, "a
já umím být taky hodný, podívejte tady mám něco pro vás..." Ukázal
ruku, kterou skrýval za zády, ale na kterou už dávno mířila skrytá kamera, a ve
které po celou dobu skrýval jediné růžové poupě. Samosebou, že na lodi žádné
růže nebyly, a to dokazovalo i to, že mohl nechat věci zmizet i zjevovat. Vyhlídky to
nebyly rozhodně dobré.
"Růžová je přece vaše oblíbená barva, ne ?"
zeptal se Charlie.
"To je... hezké Charlie, ale vážně s tebou potřebuji
mluvit."
"Ale požádala jste, abych přišel do svého pokoje, to znamená něco
důležitého, ne ?" Naklonil se ve snaze dotknout se jejího obličeje.
Instinktivně uhnula a pokusila se obejít ho a dostat se ke dveřím, ale nevšimla si
kam couvá a narazila do židle.
"Ne. Řekla jsem, že si chci jen promluvit, a tak jsem to
také myslela." Nějak se vymotala ze zajetí židle a nervózně se
pohnula...
"Tohle je projev Charlieho zákona..." řekla.
"Co tím myslíš, co je to?"
"Charlieho zákon říká - každý ať je raději na Charlieho hodný - nebo bude
zle!"
"To není pravda," vykřikl Charlie hněvivě.
"Že ne? A kde je Sam Ellis?"
"Nevím kde je, prostě zmizel. Janice já chci být hodný. Oni mě nenechají.
Můžu ti dát cokoliv co budeš chtít. Stačí říct!"
"Dobře, tak mě nech jít, to je všechno co teď potřebuju!"
"Ale říkala jsi..." chlapec naprázdno polkl. "Janice
já... tě... miluji!"
"Ne, nemiluješ! Vůbec nevíš co to slovo znamená!"
"Tak mi to ukaž," řekl a natáhl se k ní. Stála teď těsně za
dveřmi, Spock stiskl první spínač a dveře se otevřely, Janice vyklouzla ven. Chlapci
se rozzářily oči a jen nechápavě sledoval mizející Janici, vydal se za ní. V tom
Spock stiskl druhý spínač a aktivoval silové pole, které Charlieho odhodilo na druhou
stranu pokoje.
"Dobrá, dobrá" řekl si pro sebe. Pomalu kráčel
kupředu, tentokrát prošel silovým polem jako by neexistovalo, dohonil Janici.
"Proč jsi to udělala?" zeptal se. "Ani jsi mi nedala šanci. Žádný z vás. Dobrá, odteďka už se o
nic snažit nebudu, nechám si tu jen ty, které potřebuju a k těm ty nepatříš."
Ozval se zvuk imploze a Janice zmizela.
Vesmír kolem Kirka se změnil v bolavou šeď. "Charlie,"
začal ostýchavě.
"Vy také kapitáne," pronesl." To co jste udělal, taky nebylo pěkné. Ještě si vás chvíli
nechám, Enterprise není jako Antares. Řídit Antares bylo snadné, ale jestli se mi
pokusíte ještě jednou ublížit pošlu pryč mnoho lidí a teď jdu na můstek..."
"V tom ti nemohu zabránit," řekl Kirk.
"To já vím, že ne, to že jste muž nic neznamená, já
nejsem muž, ale můžu dělat co chci. Možná, že muž jsem já a ne vy!"
Kirk přerušil spojení a podíval se na Spocka... "reagovalo vůbec to silové pole, v tom druhém případě?"
"Ne. Pronikl jím tak snadno jako paprsek světla. Ještě snáz, světelný paprsek
bych zastavit mohl, kdybych znal jeho frekvenci... Vypadá to, že je málo věcí na
které nestačí."
"Kromě řízení lodi, protože sám se na Kolonii 5 nedostane."
"Dost malá útěcha..."
Když Charlie vešel, zmlkli. Kráčel velmi nerudně, aniž by cokoliv řekl přešel
k panelu s řízením lodi a mávnutím naznačil Sulovi, aby se zvedl. Po krátkém
pohledu na Kirka Sulu poslušně vstal a Charlie se posadil a začal si hrát s panelem.
Loď se slabounce otřásla a on rychle stáhl ruce zpět.
"Ukaž mi, co mám dělat," oslovil Sulua.
"To by znamenalo 30 let výcviku."
"Nediskutujte se mnou, jen mi to ukažte..."
"Tak do toho, jen mu to ukažte," řekl Kirk. "Možná
nás dovede až k výbuch, pořád lepší než by řádil na Kolonii 5."
"Kapitáne Kirku," přerušila ho Uhura. "Něco
se mi ozývá z prostoru, subprostorový kanál F. Myslím přímá frekvence z lodi na
loď. Ale ukazují to jen přístroje, já neslyším nic..."
"Nic tam není," přerušil ji Charlie drsně. "Nechte
to být."
"Kapitáne?"
"Já jsem teď kapitán," prohlásil Charlie. Kirk nějak nabyl
přesvědčení, že je chlapec polekaný...
"Charlie," zeptal se, "tu
zprávu jsi vytvořil ty, anebo ji blokuješ aby se k nám dostala ?"
"Tohle je moje hra, pane Kirku," řekl Charlie. "Musíte
to poznat, jak jste řek, taková jsou pravidla hry..." Zvedl se z křesla a
obrátil se k Suluovi : "Teď si to můžete vzít, loď je
opět na kurzu ke Kolonii 5" Za tak krátkou dobu nemohl nic dokázat a
konečně ani s několika jednoduchými manipulacemi na panelu. Ať to, ale bylo jakkoliv
výsledek byl takový, že byli od Kolonie 5 vzdáleni pouhých 12 hodin... Ale Charlieho
ruce se viditelně třásly, toho Kirk využil...
"Charlie, to je hra a ta teď skončila, nemyslím si, že v
tom ještě můžeš pokračovat... myslím, že jsi právě na hranici svých možností
a nemůžeš se zaměstnávat ani jednou věcí. Ale přece jen budeš. Mnou!"
"Už předtím jsem vás mohl poslat pryč," připomněl Charlie, "nenuťte mě k tomu znova!"
"Netroufneš si. Máš moji loď a já ji chci zpátky a chci také svou posádku -
celou, i kdybych ti kvůli tomu měl zakroutit krkem !"
"Nenuťte mě," zašeptal Charlie, "nenuťte
mě!"
Kirk se pohnul dopředu, ale náhlý úder ho srazil k zemi...
"Je mi to líto," koktal Charlie, celý zpocený, "je mi to líto..." Vtom subprostorová jednotka hlasitě
zahučela a náhle se ozvala ve srozumitelném kódu. Uhura aktivovala dekodér...
"Zastavte to," křičel Charlie a bleskově se
otočil, "řekl jsem zastavte to !" Bolest zmizela
a Kirk byl volný, po malém zaváhání, kdy se ubezpečoval, že je tam, kde byl se
postavil na nohy. Spock a McCoy se také pohnuly vpřed, ale Kirk byl blíž a napřáhl
pěst...
"Panel je volný," řekl Sulu, "kormidlo funguje..." Charlie ustupoval se vzlykáním
před Kirkovým hněvem. Už nevypadal jako kapitán čehokoliv, nezvládl ani sám sebe.
Kirk v údivu zastavil chystaný úder... Plop! Janice Randová stála na můstku a
snažila se oběma rukama zadržet rovnováhu, bledá a otřesená, ale jinak v
pořádku... Plop! "...to byl ďábelský pád, Jime,"
řekl Sam Ellis, "příště to trochu - hej, co se to děje
?"
"Mám tady zprávu," řekla Uhura, "na
pravoboku se objevila loď - identifikuje se jako thasianská!" S výkřikem
strachu padl Charlie na palubu a bušil do ní oběma rukama...
"Neposlouchejte je, neposlouchejte je !" vřískal... "Ne prosím, ne ! Já už s nimi nemůžu žít... !"
Kirk vše sledoval, chlapec který je dlouho šikanoval se teď pod jeho pohledem doslova
scvrkával.
"Jste moji přátelé, říkali jste to. Říkali jste, že
jste moji přátelé... Vzpomínáte - když jsem přišel na palubu. Vezměte mě do
Kolonie 5, vezměte mě domů, to je jediné co chci... !"
"Kapitáne," ozval se Spock. "Támhle se něco
děje, jakoby transport paprsku... Podívejte." Kapitán se otočil a vskutku
se na můstku začalo cosi materializovat, mělo to přibližně 2/3 výšku člověka,
oválná tvar a marně se to snažilo udržet ostré obrysy. Neustále se to vlnilo a
uvnitř se mísily různé barvy, zřejmě to nebylo schopné setrvat v jedné podobě...
Pak to promluvilo, hlas byl hluboký a zvučný, nevycházel ale z objektu, ale ze subprostorového
vysílače...
"Omlouváme se za tyto nepříjemnosti," zaznělo. "Příliš pozdě jsme si všimli, že od nás lidský chlapec utekl.
Dlouho jsme po něm pátrali, ale cestování vesmírem je pro nás už velká neznámá,
zarmucuje nás, že jeho útěk stál životy těch na té první lodi. Nemohli jsme jim
pomoci, protože exploze proběhla v této dimenzi, ale mohli jsme vrátit vaše zbraně i
lidi, protože se jen dotkly vnější dimenze... Teď je všechno tak, jak bylo. Není
třeba se ničeho obávat, máme ho pod kontrolou."
"Ne," řekl Charlie. Křečovitě vzlykal, uchopil Kirka za rameno a
spustil svoji povídačku : " Prosím nechte mě tu, už budu
hodný, je mi líto Antaresu, je mi líto všech, prosím už to víckrát
neudělám...!"
"Fjůůůů..." hvízdl McCoy, "to povídej
svojí babičce... !"
"Není to tak jednoduché," začal Kirk a pevně sledoval tu podivnou
věc před sebou... "Charlie tu druhou loď zničil a musí za
to být potrestán. Díky vám se všechno ostatní napravilo, ale on sám je lidská
bytost, patří ke své rase..."
"Ty ses zbláznil !" vyhrkl McCoy.
"Zavři zobák Kostro, je jedním z nás a rehabilitace by mu
určitě pomohla a mohla by ho vrátit mezi lidi... Dlužíme mu to, pokud se může
obejít bez své síly..."
"My jsme mu moc dali," řekla bytost "aby mohl
žít.Nedá se to vzít zpátky, bude toho využívat dál, musí. Zničí vás i váš
druh - nebo vy budete muset zničit jeho, abyste se zachránily... To my sami mu nabídli
život."
"Vůbec ne," namítl Kirk, "nabízíte mu
vězení, ani ne poloviční život !"
"Jsme si toho vědomi, ale k té nehodě došlo tak dávno a nelze to vzít zpět, a
protože neseme za tento stav vinu, musíme ho vzít zpět, pojď Charlie Evansi."
"Nedovolte jim to!" zalapal Charlie po dechu. "Nedovolte,
aby mě odvedli! Kapitáne Kirku, Janice! Cožpak nechápete, vždyť si na ně nemůžu
ani sáhnout, nemůžu se jich dotýkat..." Chlapec i Thasian zmizeli. Jediný
zvuk, který zůstal, bylo slabé mnohotvárné hučení obklopující Enterprise... a
potom vzlykající Janice Randová.
[Předcházející epizoda] [Původní série] [Hlavní stránka] [Následující epizoda]